Veleočekáváná akce Rock The Bells je již minulostí. Festival, který má ve státech už několikaletou tradici, jako vůbec poprvé zavítal do Evropy. To sice v méně početném obsazení než v USA, ale i tak to bohatě stačilo, aby se jednalo o historicky největší a hvězdami nejnabitější indoor akci u nás. A jak že to tedy všechno nakonec bylo?

Hned po úvodní přehlídce mistrovského freestylu a beatboxu, ve složení Supernatural a Scratch, kteří mimo jiné plnili i funkci průvodců večerem, nastoupil trochu nečekaně Pharoahe Monch. Dav byl v tu dobu ještě značně prořídlý a do teploty varu se dostal až při závěrečné „Simon Says“. Monch však předvedl poctivou show, jen bohužel kvůli časové tísni, která byla hlavním neduhem většiny koncertů, nezazněly všechny pecky, které by jsme chtěli. Shodou okolností je 31. říjen také dnem Pharoahe Monchových narozenin (36) a od publika si tím vysloužil popěvek „Happy Birthday to You“. Tak vše nej.. ;)

Po trapně tiché chvíli, kde jen někde v pozadí hrálo album od Kontrafakt (WTF?!!), která následovala po každém koncertu, nastoupilo ostřílené duo Erick Sermon a Parrish Smith, kteří předvedli přísný diktát ze staré školy. Zaznělo několik největších zářezů ze všech bussinesů, jako třeba „Strictly Business“, „You Gots to Chill“, nebo třeba „Rampage“. Sermon, zkoušel na diváky taky malý kvíz ve formě poznej umělce podle formálního jména, ale s příliš velkou odezvou se nesetkal. To se však nedá říct o závěrečných „Da Joint“ a „Headbanger“, při nichž nastávalo davové šílenství.

De La Soul, tak na tuhle show budu vzpomínat ještě hodně dlouho. De La prostě ví, jak komunikovat s diváky. Stačilo jím prvních pár okamžiků, aby si okamžitě podmanili celou arénu. Uaaaa tolik energie.. Nejlepší show celého večera.Posdnuos Maseo i Dave disponovali celou dobu dobrou náladou a tím bavili i publikum. Nemám více slov, tohle byla fakt bomba, a proto budiž jim odpuštěna absence hitu „The Magic Number“.

Jako předposlední se na pódiu objevili The Pharcyde. (Díky bohu, že ne Lil‘ Jon, kterého hlas vtipně uvedl čtveřici Imani, Bootie Brown, Slimkid3 a Fatlip na pódium). Nejvíc se hrálo z jejich 16 let staré klasiky „Bizarre Ride II the Pharcyde“. Bohužel české publikum moc hity jako „Ya Mama“, „Pack The Pipe“, „Runnin“, nebo třeba „Oh Shit“ neznalo. Nejvíc však po duši pohladila úžasná „Passin‘ Me By“. Pharcyde bavili po celou show. Důkazem toho byl i úlet v podobě boy band hitu „My Prerogative“ od Bobbyho Browna.

Vrcholem večera potom byl Queensbridgeský Nas. Jeden z nejuznávanějších lyriků doby nastoupil, dal si „korneto“ na posilnění a rozjel kadenci jeho obrovského množství hitů, jak už z klasiky jménem „Illmatic“, tak i pro mě už méně chytlavých věcí z nového alba. Osobně jsem si toho moc od Nase nesliboval, ale nakonec jsem byl docela příjemně překvapený. Za pomoci pouze jeho koncertního DJe Green Lanterna, sypal jednu pecku za druhou. Došlo také na podporu prezidentského kandidáta Baracka Obamy. Nasir se publiku také pochlubil s jeho manželkou Kelis, která ho na turné doprovází. „One Mic“ byla potom určitě tou správnou tečkou za celým Rock The Bells cirkusem.

Celkově bych RTB hodnotil, jako vydařenou akci. Absence původně avizovaného Mos Defa určitě zamrzela, ale je to skoro již tradice, že někdo na poslední chvíli odpadne.:( Takto aspoň patří poděkování organizaci za adekvátní náhradu v podobě Pharoahe Monche. Čekal jsem, že se díky tak nabitému line upu nebude dát v aréně pohnout, ale překvapivě se taková zalidněnost nekonala (přesycenost trhu, zmlsanost lidí?). Každopádně páteční večer nabídnul spoustu zábavy a kvalitní muziky. Kdo nebyl, může litovat.

Hodnocení: