Recenze: Earatik Statik – The Good The Bad And The Ugly
Autor Magič v Recenze dne 10. 4. 2009, 474x Přečteno, Žádný komentář
Slyšeli jste v roce 2004 o Single Minded Pros? Tahle chicagská producentská dvojka dala tehdy ve dvou tracích příležitost rovněž chicagskému duu jménem Earatik Statik. To bylo poprvé, co jsem ho zaregistroval, nyní se píše rok 2009 a Earatik Statik vydávají sólové album The Good The Bad And The Ugly a i když si Rude One i Doc West ze Single Minded Pros střihli produkci shodně po jednom tracku, zní dnes tvorba Earatik Statik přirozeně jinak. Než začnu s recenzí, vás chci upozornit, že tohle album zní fakt typicky pro chicagskou scénu, jenom vemte v potaz v jakém jsme roce samozřejmě. To jenom tak pro představu, ti, co měli možnost slyšet například zmíněné Single Minded Pros mají výhodu.
Welcom Intro je intro se vším všudy, je to hutný úvod alba a navnadí hned při prvních vteřinách, je to ihned jeden z nejsilnějších momentů alba a málokdy se slyší tak kvalitní intro. Druhým trackem vás však hodí hned do klídku flétna a track s náladou, která odpovídá názvu No Problems. Mohutnou a těžkopádnou peckou je dále v pořadí Drop Zone s hostujícím Tony Benefitem, který se dále objevuje v dalších dvou peckách Definition se Sadat Xem a poslední na albu Breathe Easy, ta je na konec docela exotická a určitě zajímavá. Vrátím se ale k chronologickému postupu a tedy čtvrté skladbě Family And Friends, kde se objevuje Sadat X. V téhle skladbě je sice námět trochu odpovídající názvu, refrén je bohužel jak vystřižený z nějakého popíku, ale zase tak moc to albu neškodí a následující bomba Side 2 Side zavede řeč okamžitě jinam. Ta naopak zní, jako by Earatik’s „popadl“ U-God a je další mohutnou skladbou. No a nebylo to pravé album z podzemí, aby se na něm neukázal Sean Price. Skladbu Knock Em Out (jak jinak) obohatil a tenhle člověk snad nikdy nepřestane bavit. Nerad, ale přeskočím tři poměrně nevýrazné stopy a dostávám se ke kytarové náloži jménem Straight Aim, která má úderný refrén, špinavý zvuk sedmdesátých let a vysoké tempo, palec je nahoře. Palec zůstává i nahoře při další trefě do černýho jménem Don’t Fuck Wit Us, která mi silně připoměla právě Single Minded Pros, což je jasný kompliment. Stejně tak je kompliment a jasná záruka kvality, když řeknu, kdo produkoval track Tearz! a sice Pete Rock. Soul Brotha #1 nezklamal ani nepřekvapil. Ke konci ještě nabízí Earatik Statik remixy dvou skladeb z alba, bez těch by se to bohužel obešlo a nejsou nijak ohromující.
Nové album Earatik Statik sice není tak ukrutné a podzemní jako z dob první poloviny této dekády, ale stále je to slušná kvalita a stojí to za víc než za jedno poslechnutí. Chicagem to smrdí pořád. Nicméně musím přiznat, že dnes se vydávají kvanta hudby a najdou se mnohem lepší i mnohem horší releasy. Zkrátka zdravý průměr.
